Přednosti a negativa preventivních vakcinací psů a koček
V České republice je nyní poměrně příznivá nákazová situace týkající se infekčních onemocnění psů. Poslední vlna psinkového onemocnění s vysokou úmrtností proběhla v letech 1990 až 1993, parvoviróza se objevuje v daleko menším rozsahu než v 80. a 90. letech minulého století, od roku 2003 jsme země prostá vztekliny. U psů, kde je možný kontakt s močí myšovitých hlodavců, se občas objeví leptospiróza, ve větší komunitě psů psincový kašel nebo po poranění se můžeme setkat s tetanem. Vzhledem k příznivé nákazové situaci došlo celosvětově k úpravě doporučení vakcinací. Hlavním cílem nových schémat je provedení vakcinací proti všem základním onemocněním, ale ve snaze minimalizovat riziko občasných nežádoucích reakcí se snižuje jejich četnost.
Do skupiny základních onemocnění, proti kterým je nezbytné očkovat, patří u psů parvoviróza, psinka, infekční zánět jater a u koček panleukopenie, herpesviróza a kaliciviróza. Ze zákona pak vakcinace proti vzteklině. Proti těmto onemocněním by bylo ideální proočkování většiny psů a koček. Dochází jednak k individuální ochraně vakcinovaných zvířat, ale je také zajištěna důležitá skupinová imunita, minimalizující propuknutí nákazy. I ve vyspělých zemích je však vakcinováno pouze 30 až 50% celkové populace psů a koček, i když za ideál se považuje 75% a více. Vakcinace stačí u štěňat i koťat provádět až od 8. týdne stáří, kdy dochází k poklesu mateřských protilátek, které by mohly neutralizovat protilátky postvakcinační. Provádí se 2 revakcinace s poslední vakcinací ideálně až okolo 14. až 16. týdne stáří. Po roce je nutné přeočkovat. U těchto základních onemocnění, vzhledem k používání živých vakcín, přetrvává imunita několik let, proto je pak již možné přeočkování pouze 1x za 3 roky. Účinnost správně provedených vakcinací se uvádí až okolo 98 % a imunita u tohoto typu vakcín nastupuje během několika hodin až dní po vakcinaci. Část psů na vakcinace nemusí odpovědět tvorbou protilátek. U některých linií rotvajlerů a dobrmanů je typická vysoká vnímavost na parvovirus a špatná odezva na vakcinaci proti vzteklině. U koček je problémem účinnost vakcín proti herpesviróze a kaliciviróze, uvádí se okolo 60 až 70 %, kdy v období silného stresu může i přes provedenou vakcinaci propuknout onemocnění.
Pak je skupina onemocnění, proti kterým je doporučeno vakcinovat s ohledem na prostředí, kde se zvíře pohybuje, jeho aktivitě a životním stylu. Sem patří u psů parainfluenza, leptospiróza, bordetelóza, borelióza a tetanus. U koček komplex virové leukémie, chlamydióza a bordetelóza. U těchto vakcinací je potřeba ke každému jedinci přistupovat individuálně a doporučit vhodné vakcinace přímo na „míru“. Postvakcinační imunita je rozdílná, například vakcína proti leptospiróze drží ochranu pouze okolo 3 až 12 měsíců, naopak komplex virové leukémie stačí přeočkovávat po 3 letech.
I u zvířat se setkáváme s nežádoucími postvakcinačními reakcemi. Jsou častější po použití inaktivovaných vakcín a odvislé od individuality a genetické výbavy každého jedince. Statistiky uvádějí výskyt všech reakcí u 4 psů nebo koček z 1000. Ojediněle se vyskytují až životu nebezpečné anafylaktické reakce nastupující během několika minut po vakcinaci, častější jsou však místní reakce a oslabení imunitního systému. Je prokázána souvislost mezi vakcinací proti komplexu virové leukémie a vzteklině u koček se vznikem postinjekčního sarkomu. U živých vakcín není zase vhodné vakcinovat březí zvířata, imunitně oslabená a volně žijící zvířata. Z těchto důvodů se snažíme o snížení četnosti vakcinací u dospělých jedinců a jejich výběr dle individuality a aktuálních nákazových rizik. Výhody postvakcinační ochrany zvířat před nebezpečnými nákazami ovšem nad riziky občasných nežádoucích reakcí převyšují.