Ježek bělobřichý
Jedním z drobných savců chovaných ze záliby je ne moc často se vyskytující ježek bělobřichý. Ve volné přírodě obývá savany a stepi, což jsou suché otevřené pláně porostlé trávou a křovinami, střední a východní Afriky. Objevuje se ale také v příměstských oblastech. Protože se živí převážně bezobratlými živočichy, hmyzem, dešťovkami, slimáky, tak má tělo uzpůsobeno k hrabání, běhání, šplhání i plavání. Jde o noční samotářsky žijící zvíře a při vyhledávání stravy uběhne mnoho kilometrů. Přední vyčnívající řezáky slouží k probodávání hmyzu. Má velmi citlivý čich a sluch, které jsou nejdůležitější pro jeho orientaci a vyhledávání potravy. Po těle má hustou srst pokrytou tisíci pevně uloženými bodlinami. Ty jsou obměňovány asi po 18 měsících. Při vylekání a dotyku se stáhne kruhový sval pod kůží a ježek se svine s trčícími bodlinami do klubíčka. Je schopen bez větší námahy zůstat stočený několik hodin. Potřebujeme-li jej rozvinout, tak můžeme zkusit s ním kolébat, stavět obličejem dolů na stůl, položit na záda nebo pomalu krouživým pohybem hladit bodliny na zádi. Malí ježci se rodí bez srsti a s bodlinami ukrytými v kůži, které se během několika hodin po porodu vzpřímí. Vydávají různé zvuky, při vystrašení syčí, funí a kašlou, při krmení mohou až křičet. Dožadují-li se pozornosti, tak šťouchají čumáčkem. Schopnost učení se uvádí nižší než u hlodavců, ale svého majitele rozpoznají. Unikátním chováním je pomazávání sebe sama slinami, což bývá vyvoláno různými intenzivními pachy, například rybou, některými rostlinami, zeleninou. V přírodě se dožívají 4 až 6 let.
Při vlastním chovu je vhodné je mít samostatně. Jsou-li ve skupině, může docházet následkem soubojů ke zranění a zaostávání slabších jedinců. Zvláště po dosažení pohlavní dospělosti se stávají agresivními. Vzhledem k jejich velké pohybové aktivitě je vhodná velká klec, vybavit ji pevným kolotočem na běhání, umožnit i pohyb mimo ni, zajistit možnost úkrytu a hlubší podestýlku umožňující hrabání. Ideální teplotní prostředí je 24 až 26 stupňů. Krmením se snažíme přiblížit přirozeným podmínkám. Podáváme moučné červy, dešťovky, larvy, cvrčky. Přidáváme směs zeleniny a ovoce. Vzhledem k vyšší potřebě vlákniny spojené s příjmem hmyzích skeletů je možné využít krmivo pro méně aktivní kočky. Je nezbytné jej dávkovat, aby se předešlo obezitě a následnému ztukovatění jater vyskytujícímu se až u 50 % ježků. Při nadváze se nejsou schopni stočit ani do klubíčka. Abychom podpořili aktivní shánění potravy, tak ji můžeme ukrývat do podestýlky.
Z častějších zdravotních problémů se setkáváme s onemocněním chrupu a tvorbou zubního kamene. Průběh těchto problémů zmírníme, budeme-li na pamlsky denně aplikovat zvířecí zubní pastu. Při podávání větších kousků stravy, například oříšků, je riziko uvíznutí předmětů v ústní dutině. Při nevhodné teplotě a prašné podestýlce se mohou objevit onemocní plic a u samečků může dojít k zachycení substrátu v předkožce. Občas dochází k ucpání střevního traktu pozřenými gumovými předměty, srstí, kobercovými vlákny, ty se mohou i zaškrtit okolo tlapky. V určitých genetických liniích se objevuje nepříjemné neurologické onemocnění vedoucí postupně k ochrnutí a ochablosti svaloviny, kdy se ježek není schopen ani stočit do klubíčka. Studie vykazují až 32%ní výskyt nádorových onemocnění. Je-li potřeba podat léčivo, tak jej můžeme smíchat s grepovým džusem nebo podat s moučným červem.
Rozmnožování ježků probíhá v zajetí. Vhodnost k chovu jako domácího mazlíčka je diskutabilní, například v některých státech USA je chov těchto ježků zakázaný a od roku 1991 je dovoz z Afriky nelegální z důvodu možného přenosu slintavky a kulhavky na skot.